Sál je prázdný

Prázdný stín šedobílích zdí

který nespálí slunce když z obzoru paprsky hází

Mám svých vin víc než přiznám tím

když ti své srdce do dlaní vložím svou nejhezčí básní

tak zhasni

svět

Ať už nevidím tváře co zradí mě s úsměvem na rtech

Které za zdmi se skrývají než přijde poslední nádech

a snad čekají omluvu za nože v mojich zádech

já v šeru svých šedobílích zdí zapomínám na svět

snad je to tím že tvou lásku už víc nechci nazpět

a tak pálím most

který vedl zpět

tak už jdi – sál je prázdný

Modrý dech který na zádech

Nechá pocit co rozladí nástroje které mně svádí

chci jen plout tak mě zbav těch pout

které šeptají ve tmě že jednou snad měli jsme se rádi

jednou rádi

teď však v odstínech červené nenávist do želez bije

Slunce vysálo ze země poslední kaluže nostalgie

a mě nezbývá nic než být unášen na křídlech poezie

ty to víš nejkřehčí ze všech citů je láska

teď je nalomená a stále víc praská

a tak pálím most

který vedl zpět

tak už jdi – a zůstaň za zdí